Ústrojí zrakové
Obsah
Zrakový orgán
Nejdůležitějším smyslem, kterým získáváme asi 80% vjemů z okolí je zrak. Elektromagnetické vlnění o délce (400-700) je přeměňováno na nervové signály pomocí světločivných buněk (tyčinky a čípky) na sítnici. V každém oku je více než sto milionů těchto světločivných buněk a s mozkem je spojuje asi 1 600 000 nervových vláken. Orgánem zraku je oko (oculus). Oko je složeno z oční koule a přídatných orgánů.
Oční koule
Je orgán zraku, je uložen v očnici (dutina). Stěna oční koule se skládá ze 6 částí:
- Bělima (sclera) - Jde o bílou vazivovou blánu, která tvoří vnější vrstvu oka a především udržuje jeho tvar. Zaujímá asi 4/5 povrchu oční koule. Bělimou prostupuje zrakový nerv a také se na ní upínají okohybné svaly. V přední části přechází v průhlednou rohovku (cornea), která tvoří zbývající 1/5 povrchu oční koule. Rohovka vznikla z ektodermu. Její povrch je chráněn vrstvou slz produkovanou slznými žlázami.
- Cévnatka (choroidea) - Cévnatka je červenohnědá vnitřní vrstva oka hustě protkána cévami. Jejím úkolem je zásobovat sítnici. Její vrstvy obsahují pigment, který pohlcuje světelné paprsky, zabraňuje jejich zpětnému odrazu a zabraňuje rozptylu světla uvnitř oka. Vpředu přechází v prstenec z hladkých svalů – řasnaté tělísko (corpus ciliare), které mění zakřivení čočky.
- Duhovka (iris) - Má tvar mezikruží. Uprostřed je kruhový otvor z hladkého svalstva – zornice (pupila). Svaly duhovky se za jasného světla stahují a zmenšují tak průměr zornice (zornicový reflex), čímž upravují množství světla dopadajícího na sítnici. Centrum zornicového reflexu je ve středním mozku. Epitel na povrchu duhovky obsahuje pigment, který dává oku jeho barvu. Modré oči nejméně pigmentu. Všichni novorozenci mají zprvu modré oči – pigment až po několika měsících.
- Čočka (lens) - Je tvořena dokonale průhlednou rosolovitou hmotou s tenkým vazivovým obalem na povrchu. Je zavěšena na vazivových vláknech vycházejících z řasnatého tělesa. Uvolněním tahu vazivových vláken dochází k vyklenování čočky (akomodace). Čočka je z ektodermu.
- Sklivec (corpus vitreum) - Sklivec vyplňuje prostor mezi sítnici a čočkou a je to rosolovitá průhledná hmota, Světelné paprsky procházejí přes přední oční komoru (prostor mezi rohovkou a duhovkou vyplněn komorovou vodou), čočku a sklivec, což tvoří optickou soustavu oka. Rohovka a čočka pak soustřeďují paprsky na sítnici což tvoří obraz na sítnici zmenšený a převrácený.
- Sítnice (retina) - Sítnice vznikla vychlípením mozku a jde o vlastní světločivný systém. Nejvnitřnější část oční koule, která pokrývá 2/3 zadní plochy koule s výjimkou místa, kde do oka vstupuje zrakový nerv (2. hlavový) - tzv. slepá skvrna. V sítnici jsou uloženy tyčinky a čípky, což jsou receptorové buňky pro vjem světla. Místo s největším nakupením čípků se nazývá žlutá skvrna a jde o místo nejostřejšího vidění.
Světločivné buňky
- Tyčinky - V jednom oku je asi 120 milionů tyčinek. Jejich schopností je zaznamenat i velmi malé množství světla, i za šera a v noci. Tyčinky nerozeznávají barvu, pouze odstíny šedé. Obsahují pigment rhodopsin, který je citlivý na světlo. Když absorbuje světlo, ztrácí barvu, bledne a chem. se rozpadá na podjednotky: bezbarvý protein opsin a derivát vitamínu A retinal. Chemická změna je počátek vzniku akčního potenciálu ve zrakovém nervu. Pro dostatek rhodopsinu je třeba přijímat vit. A v potravě. Při nedostatku vitamínu A dochází k poruše vidění konkrétně k šerosleposti. Koncentrace rhodopsinu se upravuje až po 15-30 minutách – dochází k adaptaci na tmu. Oko ve tmě reaguje citlivěji.
- Čípky - V jednom oku je asi 3-7 milionů čípků. Pomocí čípků rozlišujeme barvy. Jsou aktivní jen při vyšším osvětlení, proto slouží jako fotoreceptory pro vidění za dne. Nejvíce čípků je soustředěno ve žluté skvrně, kterou využíváme hlavně pro podrobné pozorování. Rozlišujeme tři druhy čípků – každý reaguje na jednu z těchto barev: červená (575 nm), zelená (540 nm) a modrá (440 nm). Schopnost rozlišovat barvy se nazývá barvocit. Při různě intenzivním dráždění jednotlivých čípků vzniká vjem různých barev, při stejně intenzivním dráždění všech tří typů dojem bílého světla.
Přídatné orgány oka
Okohybné svaly
Příčně pruhované okohybné svaly zprostředkovávají postavení a pohyb očních bulbů. Pohyb díky nervovým signálům z mozku způsobuje, že obě oči sledují stejný směr. Odchylky v pohybu jednoho z očních bulbů se nazývá šilhání (strabismus).
Oční víčka
Chrání oko a díky pravidelnému mrkání zvlhčuje oko slzami a tím zabraňuje jeho vysoušení.
Slzné žlázy
Slzné žlázy jsou uloženy při okraji očnice, vytváří slzy (lacrimae). Z vnitřního koutku oka odtékají do slzného váčku a dále do nosní dutiny.
Spojivka
Spojivka je tenká blanka, která vystýlá vnitřní plochu víček, pak přechází na přední část bělimy a končí na okrajích rohovky.
Akomodace oka
V případě pozorování blízkých předmětů dochází ke ztlušťování čočky, více se zakřivuje a tím se zajišťuje větší lom světelných paprsků. Takové změně ve tvaru čočky se říká akomodace. K akomodaci dochází při pozorování předmětů na vzdálenost bližší než 5 m. Je zprostředkována stahem svalstva v řasnatém tělese. Oči jsou více namáhány při práci nablízko. V pokročilém věku dochází ke stárnutí buněk čočky, jejich odumírání. Čočka ztrácí pružnost, a proto hůře mění tvar. Tímto způsobem vznikají oční vady.
Vady a onemocnění čočky
- Krátkozrakost (myopie): obrazy vzdálených předmětů se nepromítají na sítnici, ale před ní, bližší předměty dopadají na sítnici. Korekce je prováděna rozptylkou.
- Dalekozrakost (hypermetropie): obrazy vzdálených předmětů se soustřeďují na sítnici, blízkých až za ní. Korekce je prováděna spojkou.
- Astigmatismus: jedná se o vadu zakřivení rohovky, upravuje se speciálními čočkami.
- Šedý zákal (katarakta): dochází o snižování průhlednosti čočky, čočku lze chirurgicky odstranit a její funkci nahradit brýlemi nebo kontaktními čočkami.
- Zelený zákal (glaukom): je způsobený zvýšeným nitroočním tlakem, bez léčení může dojít k oslepnutí.
- Daltonismus: vada ve vnímání, kdy oko není schopno rozeznat červenou a zelenou barvu.
- Barvoslepost: porucha barevného vidění, dědičná choroba.
Zdroje
- DYLEVSKÝ, I. Funkční anatomie. Praha : Grada, 2009. 532 s. ISBN 978-80-247-3240-4
