Komunikace

Komunikace je dorozumívání, sdělování, z psychologického hlediska jde o přenos myšlenek, emocí, postojů, jednání od jedné osoby ke druhé. Není pouze lidským fenoménem. Komunikovat můžeme zprostředkovaně (média) nebo bezprostředně (tváří v tvář). Lze ji rozlišit na verbální a neverbální a monolog, dialog a mezilidskou komunikaci.

Struktura procesu: komunikátor (sdělovatel), komunikant (příjemce), komuniké (sdělení), zpětná vazba a komunikační kanály. Často dochází k úbytku, deformaci až ztrátě informace způsobené „šumy“, které mohou být vnitřní (osobní očekávání) a vnější (hluk). Nejzávažnější je chybění společného jazyka, nedůvěra mezi subjekty a osobní indispozice komunikujících

Premisy komunikace: takt, tolerance, empatie, ohleduplnost, trpělivost, úcta je nedůvěra

Lidé ve vzájemném kontaktu nemohou nekomunikovat. I mlčení a omezení pohybu v sobě obsahuje určité sdělení (např. nezájem, nechuť či odpor k někomu atd.) Komunikace mezi lidmi je součástí jejich INTERAKCE = vzájemného působení.

Zásady komunikace

• Hovoří jen ten, kdo má, co říci (ví, co chce, má cíl promyšlený předem, respektuje možnosti posluchačů).
• Mluví vždy pouze jeden a jen po nezbytnou dobu.
• Stručnost versus rozmělňování, méně je více.
• Dodržování tématu bez odbočování, jasnost, srozumitelnost (popř. názornost).
• Není nutné mít vždy poslední slovo za každou cenu.
• Nelze zaměňovat dialog za monolog. Dialog vyžaduje kázeň včetně umění skončit včas.
• Používání přiměřené intonace, mimiky, gest.
• OPONENT není nepřítel, ale PARTNER při hledání pravdy,

Verbální komunikace

= výměna informací pomocí speciálních znaků – slov. Řečí rozumíme jazyk mluvený a psaný. Aspekty řeči jsou intenzita, barva a tón hlasového projevu, délka, rychlost a přestávky v projevu, akustická náplň přestávek, přesnost projevu a způsob předávání slova.

Neverbální komunikace

Jde o řeč těla, kterou David Lewis považuje za „tajný jazyk“ s odůvodněním: je ovlivňována podvědomím, má příliš mnoho podnětů a je přehlížena její důležitost. I A. Meharbian uvádí, že pouhých 7 % porozumění je odvozeno z verbální komunikace (38% z tónu hlasu, 55% řeč těla). Birdwhistell uvádí vliv řeči těla na 65%.

• Mimika – zrakový kontakt, úsměv
• Haptika – komunikace dotykem – podání ruky, pohlazení, objetí
• Gestika – symboly (vztyčený palec), ilustrátory (pažemi udávám pohyb, rytmus), regulátory

(signály změn – vtyčený ukazováček), adaptéry (ke zvládání emocí – škrábu se na nose či krku)

• Proxemika – komunikace vzdáleností; E. T. Hall identifikoval 4 hlavní zóny osobního prostoru: intimní (<45cm), osobní (45-120cm), společenskou (120-370cm)a veřejnou (>370cm).
• Posturika – postavení a posed
  • otevřený a uzavřený
  • čelní, v pravém úhlu (90°) a boční

Je také možno hovořit o komunikaci činem. Míní se tím složitější způsob sdělování převážně neverbálního charakteru. Lidské chování úmyslně či bezděčně mívá nějaký smysl. Určitý smysl svému chování přičítá buď člověk sám, nebo je tento smysl více či méně odpovídajícím způsobem přičítán jinými (jako důvod či motiv daného chování). Ostatní lidé pak navíc mají nezřídka tendenci generalizovat důvody, které shledávají na pozadí chování jedince do soudů (atribucí) o jeho obecnějších vlastnostech. Při interpretaci informací vycházejících z činů člověka je na místě obezřetnost a zřetel k dané situaci a vztazích účastníků v současnosti i minulosti.

Zdroje

• PINDEŠOVÁ, E. Umění komunikace - znak profesionální kompetence: sociálně psychologický výcvik - manuál k metodice výcviku. Brno: 2002. ISBN 80-86568-14-8.
• VALENTA,J. Dramatická výchova a sociálně psychologický výcvik. Praha: ISV, 1999. ISBN 80-85866-40-4.