Ústrojí sluchové
Sluchový orgán
Sluch má velký význam pro rozvoj myšlení a je velmi důležitý pro interindividuální komunikaci. Jedná se o nejcitlivější z mechanoreceptorů. Lidské ucho vnímá zvukové vlny o frekvenci 20-20 000 Hz. Lidské ucho je nejcitlivější pro tóny v oblasti (1000-3000 Hz – mluvené slovo). Rozlišujeme asi 400 000 druhů zvuků.
Ucho (auris) se rozděluje na zevní, střední a vnitřní.
- Zevní ucho - Zevní ucho se skládá z ušního boltce a zevního zvukovodu dlouhého 2-3 cm. Slouží k zachycování a vedení zvuků. Boltec je tvořen pružnou chrupavkou a zachycuje zvukové vlny. Zvukovod je pokračováním boltce. Je vystlán jemnou kůží s četnými mazovými žlázami a na konci je uzavřen bubínkem. Bubínek tvoří rozhraní mezi zevním a středním uchem. Bubínek obsahuje vysoce citlivou membránu, která se při narážení molekul vzduchu prohýbá do dutiny středního ucha.
- Střední ucho - Stření ucho je malý štěrbinovitý otvor ve spánkové kosti, vpředu spojen Eustachovou trubicí s nosohltanem. Střední ucho je vystláno tenkou sliznicí, která obsahuje 3 malé sluchové kůstky kladívko (maleus), kovadlinku (incius), třmínek (stapes). Kladívko je přirostlé k bubínku, oblou hlavičkou je kloubně spojeno s kovadlinkou a ta spojena s třmínkem, který je zasazen do oválného okénka kosti skalní.
- Vnitřní ucho - Vnitřní ucho je útvar ohraničený pevným kostěným pouzdrem v kosti skalní, které nazýváme kostěný labyrint. Tento labyrint se skládá z hlemýždě, tří polokruhovitých kanálků a předsíně [váčku vejčitého (atriculus) a váčku kulovitého (sacculus)]. Do předsíňové části vedou dvě okénka. První okénko je oválné a je do něj vsazen třmínek. Druhé okénko je kulaté a uzavřené tenkou vazivovou blánou. V kostěném labyrintu je uložen blanitý labyrint (cochlea). Mezi oběma labyrinty se nachází tekutina nazvaná perilymfa. Blanitý labyrint tvoří vazivová, slepě uzavřená trubička stočená do tvaru ulity (2,5 závitů), která obsahuje tekutinu – endolymfu, rozděluje kostěný labyrint na 2 patra – na předsíňové a bubínkové. Obě patra se spojí ve vrcholu hlemýždě. Blanitý hlemýžď, který obsahuje vlastní vestibulární ústrojí s receptorovými buňkami, se nazývá Cortiho orgán a obsahuje osinkové buňky, k nimž se větví sluchový nerv. Receptorové buňky jsou opatřeny vlásky neboli vláskovými buňkami. Vlásky vstupují do rosolovité hmoty uložené v endolymfě. V obou váčcích jsou ve vnější vrstvě rosolovité hmoty krystalky (CaCO3 ) – otolity. Vlásky jsou na sebe kolmé, síly vychylující rosolovou substanci proti vláskovým buňkám, způsobují ohýbání vlásků, čímž stimulují receptorové buňky, kde vznikají smyslové signály, které jsou převáděny na smyslová nervová vlákna VIII. hlavového nervu, která vedou vzruchy do mozkového kmenu a do mozečku. Činnost vestibulárního ústrojí si uvědomujeme pouze za nepříjemných okolností jako je například mořská nemoc a to proto, že vestibulární ústrojí registruje pouze změnu setrvačního stavu (akceleraci a deceleraci), jelikož jsou při něm drážděny vláskové buňky. Informace z vestibulárního ústrojí vedou; k udržování rovnováhy v klidu (statická rovnováha) i v pohybu (dynamická rovnováha) pomocí reflexních reakcí. Informace o rovnováze určují také hmatové, svalové a kloubní receptory.
Ucho jako sluchový katalyzátor
Nejprve zachytí ušní boltec zvukové vlny, poté tato tlaková vlna postupně postupuje zevním zvukovodem až do bubínku. V bubínku molekuly vzduchu narážejí na jeho membránu, následně jde z bubínku zvuková energie do dutiny středního ucha. Poté se dostává přes soustavu kůstek na membránu oválného okénka, zde rozechvěje perilymfu a vlnění se přenáší na endolymfu. Kmity endolymfy způsobují posun krycí membrány proti membráně bazalní = (v blanitém hlemýždi), na níž spočívají vláskové buňky. Vlnění perilymfy se vyrovnává vyklenutím kulatého okénka do bubínkové dutiny středního ucha. Cortiho orgán je vybaven asi 100 vlásky (ciliemi), které jsou v kontaktu s krycí membránou. Díky pohybu obou membrán dochází k ohybu vlásků, který následně vyvolá podráždění. Velikost vychylování bazální membrány a tím i pohyb vlásků je závislý na výšce frekvence vibrací zvukového zdroje a má zásadní význam pro rozlišování tónů. Vláskové buňky jsou ve spojení s vlákny nervových buněk osmého hlavového nervu. Podráždění těchto buněk se přenáší na nervová vlákna, kde vzniká akční potenciál, který je veden do mozkového kmene a odtud až do spánkového laloku mozkové kůry neboli sluchového centra.
Onemocnění ucha
Každá část ucha může být postižena vzácně, či vrozenými nebo dědičnými vadami. Můžeme rozlišovat vady, které vedou k poruše sluchu nebo k postižení vzhledu ucha. Velmi často dochází k malformacím boltce u některých podmíněných syndromů.
Mezi nejčastější onemocnění ucha patří především záněty. Většinou se jedná o záněty infekční a může jimi být postižena kterákoliv část ucha. V nejvíce případech se ovšem jedná o střední ucho. Pokud dojde k infekci vnějšího zvukovodu, je zde postižena především kůže a v této oblasti nebývá infekce nijak vážná.
Mezi vážnější onemocnění sluchového aparátu patří především nedoslýchavost a hluchota. Tato onemocnění mohou mít mnoho příčin, nejčastěji jsou to dědičná onemocnění či záněty nebo také mechanická a tlaková poškození. Tyto poruchy jsou velice závažné, jelikož jednak výrazně narušují komunikaci a orientaci v prostředí a také, zvláště u dětí, vedou ke zpomalení duševního vývoje.
Zdroje
- DYLEVSKÝ, I. Funkční anatomie. Praha : Grada, 2009. 532 s. ISBN 978-80-247-3240-4